Máte svoji lavičku?
Pokud ano, sedněte si a napište svůj příběh o narození Vaší lavičky. A pokud ne, tak čtěte dále, třeba se necháte inspirovat a po přečtení následujících řádků budete chtít také svoji lavičku.
Jednou jsem četla malou útlou knížečku fejetonů s názvem Už hořela, když jsem si do ní lehal *. Robert Fulgum Má zvláštní náhled na svět. Lépe řečeno, všímá si úplně obyčejných věcí, o které normální smrtelník nezavadí. Jeden jeho fejeton je věnovaný lavičce. Ve městě, kde žije, si chodí posedět na lavičku. Není to obyčejná lavička, je to vlastně náhrobní kámen na hřbitově a kdosi si tu místo náhrobku nechal postavit lavičku. Žádné data, jen otevřená výzva komukoliv, aby se zde posadil a zamyslel.
Jak už to bývá, něco přečtete a potom na to zapomenete. A po nějakém čase Vám vzpomínka v hlavě ožije. Úplnou náhodou jsem našla jednou na nečekaném místě lavičku. Jednu jedinou. Vypadalo to, jako by ji tam omylem zapomněli. Krásný výhled do přírody, jakoby volala, sedni si a jen tak buď. Dívej se kolem a nechej myšlenky přicházet a odcházet. Výzvu jsem přijala a kdykoliv se mi naskytl čas, utíkala jsem si odpočinout na mé tajné místo. Od té doby jsem si začínala všímat laviček na každé dovolené a výletě. Zjistila jsem, že lavičky jsou ve všech městech, kde jsme byli. Ba co více, i v jiných zemích jsme je začali objevovat a pro vzpomínku dělat jejich fotky. To je něco, lavičky cizinky, vzdálené několik kilometrů od domova.
Jednoho dne jsme náhodou se synem našli v lese další zapomenutou lavičku, která nás volala. Tiše sedíme, posloucháme šepot stromů a syn mi říká: „A proč nemáme někde v okolí naší lavičku?“ „To nevím“ odpověděla jsem. V tu ránu jsem si vzpomněla na fejeton o lavičce. Mít svoji lavičku. Ale pozor, ne po smrti na hřbitově, ale za života. To je nápad. Můj manžel byl pro. Svolal svoje kamarády a lavička byla na světě. Ne jedna, ale rovnou dvě, protože on si vybral svoje místo. Moje místo se mu vůbec nelíbilo. A jak to dopadlo? Já mám svoji lavičku, on má svoji lavičku. Každá z nich má svoje kouzlo. Zadní stranu zdobí štítek se třemi jmény těch, co lavičku vyrobili. Podle slov mého syna tam stačilo napsat Lavičkoví banditi.
Po pár týdnech jsme zjistili, že na lavičkách je velký provoz, střídají se tam rodiny s dětmi, zamilovaní nebo ostatní, co jdou kolem. Nejvíce jsme se pobavili, jak jsme viděli u lavičky zaparkovat auto. Čekali jsme, co se bude dít. Nic zvláštního. Z auta vystoupila čtyřčlenná rodinka, zamkla auto, všichni si sedli na lavičku a o něčem si vykládali. Přitom se dívali do krásné přírody kolem.
Tím, jak se nám život neustále zrychloval, už jsme zapomněli, jaké to je, si v klidu sednout na lavičku, nikam nespěchat, jenom být a koukat se kolem.
Tak co? Ještě nechcete někde mít svoji oblíbenou lavičku?
*Robert Fulghum, Už hořela, když jsem si do ní lehal, ISBN 80-7203-029-9, nakladatelství Argo, z anglického originálu It Was on Fire When I Lay Down on It